Ve světle Pravdy, 2. Díl

Odpovědnost

TATO OTÁZKA je vždy jednou z prvních, protože převážná většina lidí by až příliš ráda ze sebe setřásla všechnu odpovědnost a uvalila ji na cokoliv jiného než na sebe. Přitom jim nevadí, že je to vlastně znehodnocování sebe sama. V tomto ohledu jsou skutečně pokorní a skromní, ale jen proto, aby pak mohli žít tím veseleji a bezohledněji.

Bylo by přece tak krásné splnit si všechna svá přání a dát průchod svým choutkám i na úkor jiných lidí, klidně a bez odpykání. Pozemské zákony lze přece podle potřeby obejít a vyhnout se konfliktům. Obratnější lidé mohou dokonce pod jejich pláštíkem velmi úspěšně, ale nekale jednat a dopouštět se mnohého, co by z morálního hlediska neobstálo. Dokonce se přitom často ještě těší pověsti obzvlášť schopných lidí.

Dalo by se tedy vlastně s trochou chytrosti docela pohodlně žít podle svých vlastních názorů, kdyby… kdesi nebylo cosi, co budí tísnivý pocit a občas vyvolává neklid, že by snad mohlo být mnohé přece nakonec jinak, než jak si to utváří vlastní přání.

A tak tomu také je! Skutečnost je vážná a neúprosná. Přání lidí tu nedokáží přivodit žádnou odchylku. Zde platí neochvějně zákon: »Co člověk zasévá, to mnohonásobně sklidí!«

Těchto několik slov skrývá a říká daleko víc, než si mnozí myslí. Odpovídají navlas přesně skutečnému ději zpětného působení, spočívajícímu ve stvoření. Nebylo by ani možné vyjádřit to výstižněji. Stejně jako poskytuje sklizeň mnohonásobek setby, postihne člověka vždy ve znásobené míře to, co druhem svého chtění probudí a svými vlastními city vysílá.

Člověk je tedy duchovně odpovědný za všechno, co koná. Tato odpovědnost začíná již rozhodnutím, nikoli teprve provedením činu; ten je přece až důsledkem rozhodnutí. A rozhodnutí je probuzením vážného chtění!

Není žádného odloučení mezi tímto a tak zvaným oním světem, nýbrž všechno je pouze jediné veliké bytí. Celé toto ohromné, lidem viditelné i neviditelné stvoření neprobíhá vedle sebe, ale zasahuje do sebe navzájem jako úžasně důmyslné, nikdy neselhávající soustrojí. Tento celek udržují jednotné zákony, které podobny nervovým provazcům vším pronikají, všechno drží pohromadě a vše navzájem rozuzlují v neustálém zpětném působení.

Mluví-li přitom školy a církve o nebi a pekle, o Bohu a ďáblu, je to správné. Nesprávné je však vysvětlení o dobrých a zlých silách. To musí každého vážně hledajícího člověka uvést v omyly a pochybnosti, neboť kde jsou dvě síly, museli by logicky být také dva vládci, zde tedy dva bohové, jeden dobrý a jeden zlý.

A tak tomu není!

Je pouze jeden Stvořitel, jeden Bůh, a proto také pouze jedna síla, která všechno existující prostupuje, oživuje a podporuje!

Tato čistá tvůrčí Boží síla protéká neustále celým stvořením, spočívá v něm, je od něj neoddělitelná. Lze ji najít všude: ve vzduchu, v každé kapce vody, v tvořících se horninách, v rostoucí rostlině, ve zvířeti a ovšem i v člověku. Není ničeho, kde by nebyla.

A tak jako proudí vším, protéká stále i člověkem. Ten se podobá broušené čočce. Jako shromažďuje čočka sluneční paprsky a soustřeďuje je do jednoho bodu, v němž pak dokáží roznítit oheň, sbírá i člověk svým zvláštním uzpůsobením tvůrčí sílu pomocí svého cítění a svými myšlenkami ji rozvádí dále.

Podle druhu tohoto cítění a s ním souvisejících myšlenek řídí tedy člověk samočinně působící tvůrčí Boží sílu k dobrému nebo ke zlému.

A to je ta odpovědnost, kterou člověk musí nést! V tom také spočívá jeho svobodná vůle!

Vy, kdo se tak často křečovitě snažíte najít správnou cestu, proč si to tak ztěžujete? Představte si ve vší jednoduchosti, jak vámi protéká čistá síla Stvořitele a vy ji svými myšlenkami řídíte dobrým nebo špatným směrem. V tom máte bez námahy a bez usilovného přemýšlení všechno!

Uvažte, že záleží na vašem cítění a myšlení, zda tato mocná síla způsobí dobro nebo zlo. Jaká pomáhající nebo zkázonosná moc je vám tak dána!

Není třeba, abyste se přitom namáhali, až vám bude vystupovat pot na čele, nemusíte se křečovitě upínat na tak zvané okultní cvičení, abyste vším možným a nemožným tělesným i duševním mrzačením dosáhli jakéhosi stupně, pro váš skutečný duchovní vzestup naprosto bezvýznamného!

Zanechte těchto hrátek, náročných na čas, jež se již tak často staly trýzní. Nejsou ničím jiným, než bylo dřívější sebebičování a umrtvování těla v klášterech. Je to totéž, jen v jiné formě, která vám přinese právě tak málo užitku.

Tak zvaní okultní mistři a žáci jsou moderní farizejové! V tom nejopravdovějším smyslu slova. Jsou věrným obrazem farizejů z doby Ježíše Nazaretského.

Myslete s čistou radostí na to, že můžete prostým, o dobro usilujícím cítěním a myšlením bez námahy řídit jedinou a mocnou tvůrčí sílu. Ta pak zapůsobí přesně podle druhu vašeho cítění a vašich myšlenek. Síla pracuje sama, je jen třeba, abyste ji řídili.

To se děje ve vší prostotě a jednoduchosti. Není k tomu zapotřebí ani učenosti, ani dokonce schopnosti číst a psát. Je to dáno každému z vás stejnou měrou! Zde neexistuje žádný rozdíl.

Jako může dítě otočením vypínače hravě zapnout elektrický proud, mající ohromné účinky, je dopřáno stejně i vám řídit svými prostými myšlenkami Božskou sílu.

Můžete se z toho radovat, můžete být na to hrdi, používáte-li ji k dobrému. Ale třeste se, plýtváte-li touto silou bez užitku, nebo používáte-li ji dokonce k něčemu nečistému! Neboť zákonům zpětného působení ve stvoření nemůžete uniknout. I kdybyste měli křídla ranních červánků, ruka Páně, jehož sílu takto zneužíváte, vás dostihne pomocí tohoto samočinně působícího zpětného působení, byť byste se chtěli ukrýt kdekoliv. Zlo vzniká použitím téže čisté Božské síly jako dobro!

A tento způsob použití jednotné Boží síly, ponechaný svobodnému rozhodnutí každého jednotlivce, skrývá v sobě odpovědnost, jíž nemůže nikdo uniknout. Proto volám ke každému hledajícímu:

»Udržuj krb svých myšlenek čistý, založíš tak mír a budeš šťasten!«

Radujte se, vy nevědomí a slabí, vždyť je vám dána tatáž moc jako silným! Nečiňte si to tedy příliš těžké! Nezapomínejte, že čistá, samostatně tvořící Boží síla proudí také vámi a že i vy jako lidé jste schopni dát této síle určitý směr podle druhu vašich niterných citů, tedy vašeho chtění. Můžete ji směrovat k dobrému, stejně jako ke zlému, aby pustošila nebo budovala, přinášela radost nebo utrpení.

Protože existuje jen tato jedna Boží síla, vysvětluje se tím také tajemství, proč v každém vážném konečném boji musí ustoupit temno Světlu, zlo dobru. Řídíte-li Boží sílu k dobrému, zůstává nezkalena ve své původní čistotě, a je tak mnohem mocnější, zatímco její zkalení nečistotou přivodí současně její oslabení. Tak je tedy v závěrečném boji nejpůsobivější a rozhodující vždy čistota síly.

Co je dobré a co zlé, cítí každý až do konečku svých prstů, aniž by bylo třeba o tom mluvit. Hloubání o tom by jen mátlo. Tíživé hloubání je plýtvání silou, je jako bažina, hustý močál, jenž všechno, co má na dosah, ochromuje, svírá a dusí. Avšak svěží veselost trhá pouta hloubání. Není třeba, abyste byli smutní a stísnění!

Každým okamžikem můžete nastoupit cestu k výšinám a napravit minulé, nechť je to cokoliv! Nedělejte nic jiného, než myslete na proudění vámi neustále plynoucí čisté Boží síly, potom se sami zhrozíte možnosti vést tuto čistotu do špinavých stok ošklivých myšlenek, když přece můžete bez námahy stejným způsobem dosáhnout toho nejvyššího a nejušlechtilejšího. Vždyť vy ji přece můžete jen řídit, síla pak sama zapůsobí směrem, který jste jí dali.

Tak máte štěstí nebo neštěstí ve vlastních rukou. Proto hrdě pozvedněte hlavu, volně a směle. Zlo se nemůže přiblížit, když je sami nezavoláte! Jak vy chcete, tak se vám stane!

Osud

LIDÉ mluví o zaslouženém a nezaslouženém osudu, o odměně a trestu, odplatě a karmě.

To všechno jsou jen dílčí označení zákona, zakotveného ve stvoření: zákona zpětného působení!

Je to zákon, spočívající v celém stvoření od prvopočátku, který byl nezrušitelně vetkán do velikého, nikdy nekončícího děje vznikání jako nezbytná část samého tvoření a vývoje. Jako ohromný systém nejjemnějšího nervového pletiva udržuje a oživuje celý ten mohutný všehomír a napomáhá trvalému pohybu, věčnému dávání a braní.

Prostě a jednoduše, a přece tak výstižně to řekl již Ježíš Kristus: »Co člověk zasévá, to sklidí!«

Těchto několik slov podává obraz dění a života v celém stvoření tak úžasně, že to sotva lze říci jinak. Jejich smysl je neotřesitelně vetkán do všeho bytí. Nezvratně, nedotknutelně, neúplatně v nepřetržitém účinku.

Můžete to vidět, jestliže vidět chcete! Začněte jen pozorováním svého viditelného okolí. Co nazýváte přírodními zákony, jsou přece Božské zákony, je to vůle Stvořitele. Rychle poznáte, jak neochvějně a vytrvale pracují. Vždyť zasejete-li pšenici, nesklidíte žito, a když vysejete žito, nemůže vám vzejít rýže!

To je každému člověku tak samozřejmé, že o vlastním dění vůbec nepřemýšlí. Není si ani vědom nesmlouvavého a mocného zákona, který v tom spočívá. A přece zde stojí před vyřešením záhady, jež mu záhadou být nemusí.

Tentýž zákon, který můžete pozorovat při setbě, působí se stejnou jistotou a mocí i v těch nejjemnějších věcech, které jste schopni poznat jen mikroskopem, a pokračuje ještě dál do celé jemnohmotné části stvoření, jež je mnohem rozsáhlejší než jeho část hrubohmotná. Působí nezměnitelně v každém dění, i při nejjemnějším formování vašich myšlenek, které přece také ještě mají určitou hmotnost.

Jak jste se mohli domnívat, že by to mělo být jiné právě tam, kde byste si to sami přáli? Vaše pochybnosti nejsou ve skutečnosti nic jiného než vyjádřená vnitřní přání!

V celém vám viditelném i neviditelném bytí tomu není jinak, než že každý druh plodí druh s ním shodný, nechť se jedná o jakoukoliv látku. Právě tak stále stejný je i růst a vývoj, zrání plodů a zrod stejného druhu. Toto dění prostupuje jednotně všechno, nečiní rozdíly, nezanechává mezery a nezastaví se před jinou částí stvoření, nýbrž působí i v ní, podobno neroztržitelnému provazci, bez ustání a bez přerušení.

I když se většina lidstva ve své omezenosti a domýšlivosti z vesmíru vydělila, Božské nebo přírodní zákony ji nepřestaly pokládat za jeho součást a pracují dále nezměněny, klidně a stejnoměrně.

Zákon zpětného působení však také zapříčiňuje, že všechno, co člověk zasévá, tedy k čemu dal podnět, sklidit musí.

Na počátku každého činu má člověk svobodu rozhodování, ale jen v tom, že sám určuje, kterým směrem má být vedena vesmírná síla, proudící skrze něj. Důsledky působení síly ve směru, který jí on sám určil, již musí nést sám. Přesto trvají mnozí na tvrzení, že člověk přece nemá svobodnou vůli, je-li podroben osudu!

Důvodem této pošetilosti je jen sebekonejšení nebo hněvivé podrobení se něčemu nevyhnutelnému, reptavá rezignace, hlavně však sebeomluva. Vždyť každý z těchto vracejících se zpětných následků měl svůj počátek, a v tomto počátku, ve svobodném rozhodnutí tkví příčina jeho pozdějšího účinku.

Takové svobodné rozhodnutí jednou předcházelo každému zpětnému působení, tedy každému osudu. Svým dřívějším chtěním člověk pokaždé zplodil, vytvořil něco, v čem bude muset později krátce nebo déle sám žít. Kdy se to stane, je velmi rozdílné. Může to být ještě ve stejném pozemském životě, v němž k tomu dalo původní chtění podnět, ale právě tak i po odložení hrubohmotného těla v jemnohmotném světě, anebo ještě později opět v dalším hrubohmotném pozemském bytí.

Tyto proměny zde nehrají roli a člověka zpětných účinků nezbavují. Ten s sebou stále nosí spojovací vlákna, dokud se od nich neuvolní, tedy »neoprostí se« od nich konečným vyrovnáním, které přivodí zákon zpětného působení.

Každý, kdo něco vytvořil, je vázán na svůj vlastní výtvor, i když jím obmyslil jiné!

Když se tedy dnes člověk rozhodne učinit jinému něco zlého, ať již v myšlenkách, slovy nebo skutky, pak tím něco »postavil do světa«. Je lhostejné, zda je to viditelné nebo ne, zda je to tedy hrubohmotné či jemnohmotné. Má to v sobě sílu, a proto i život, který se dále rozvine zamýšleným směrem.

Jak se projeví účinek u toho, jehož to má postihnout, závisí plně na jeho duševním stavu. Může mu způsobit větší nebo menší škodu, snad i jinou, než bylo zamýšleno, nebo také vůbec žádnou, neboť rozhoduje jen jeho vlastní duševní stav. Nikdo tedy není vydán těmto účinkům bez ochrany na pospas.

Jiné je to s člověkem, který svým rozhodnutím a svým chtěním tento pohyb vyvolal, kdo tedy byl jeho původcem. S ním zůstává výtvor bezvýjimečně spojen a po kratším nebo delším putování vesmírem se k němu znovu vrátí posílený zpět, jako včela obtěžkán přitažlivostí stejnorodého.

Zákon zpětného působení přitom působí tak, že každý výtvor při svém putování vesmírem přitahuje různé výtvory stejného druhu nebo je jimi sám přitahován. Jejich shlukováním pak vzniká zdroj síly, který jako z centrály posílá umocněnou sílu stejného druhu zpět ke všem, kdo jsou prostřednictvím svých výtvorů spojeni jako šňůrami se shromaždištěm stejného druhu.

Tímto zesílením dochází ke stále většímu zhutnění, až konečně vznikne hrubohmotná sraženina, dávající někdejšímu původci ­samému prožít na sobě všechno, co chtěl původně způsobit jinému, aby se od toho nakonec osvobodil.

Takto vzniká a vyvíjí se tolik obávaný a zneuznávaný osud! Je spravedlivý až do nejmenšího a nejjemnějšího odstupnění, protože přitahováním pouze stejného druhu nemůže zpětné záření přinést nikdy nic jiného než to, co člověk sám skutečně původně chtěl.

Přitom je lhostejné, platilo-li chtění určité osobě nebo bylo-li všeobecné, neboť stejný proces proběhne přirozeně i tehdy, nesměruje-li člověk své chtění přímo na osobu nebo skupinu osob, nýbrž vůbec v určitém druhu chtění žije.

Druh chtění, pro který se člověk rozhodne, je určující pro plody, které bude muset nakonec sklízet. Tak se na člověka zavěšují nesčetná jemnohmotná vlákna nebo on na ně, a těmito vlákny proudí k němu nazpět všechno, co kdysi sám chtěl. A tato proudění vytvářejí směsici, působící trvale a silně na utváření charakteru.

Tak je v mocném kosmickém ústrojí mnoho věcí, které spolupůsobí na tom, jak se člověku »vede«. Ale nepotká ho nic, k čemu dříve sám nezavdal podnět.

Člověk si sám dodává vlákna, z nichž se na neúnavném tkalcovském stavu bytí tká plášť, který musí nosit.

Kristus vyslovil jasně a přísně totéž, když pravil: »Co člověk zasévá, to sklidí.« Neřekl »může« sklidit, nýbrž »sklidí«. To je totéž, jako musí sklidit.

Jak často říkají jinak zcela rozumní lidé: »Je mi nepochopitelné, že Bůh něco takového dopouští!«

Nepochopitelné však je, že mohou lidé něco takového říci! Jak malého si podle tohoto výroku představují Boha. Dokazují tím, že ho pokládají za »Boha jednajícího podle libovůle«.

Bůh však nijak přímo nezasahuje do všech těch malých a velkých lidských starostí, do válek, bídy a všemožného dalšího pozemského dění! Od počátku vetkal do stvoření své dokonalé zákony, které samočinně vykonávají svou neúplatnou práci, takže se vše navlas přesně splňuje, věčně stejně působí, a proto je jakékoliv nadržování právě tak nemožné jako křivda nebo nespravedlnost.

Bůh se tedy o to vše nemusí zvlášť starat. Jeho dílo je bez mezer.

Avšak mnozí lidé velmi chybují, když posuzují jen podle dění v hrubohmotném, sebe v něm považují za střed a počítají jen s jediným pozemským životem. Ve skutečnosti jich mají za sebou již více. Tyto pozemské životy, jakož i mezidobí v jemnohmotném světě, jsou jedním jednotným bytím, jímž se bez přerušení táhnou napjatá vlákna, takže v současném pozemském životě lze pozorovat účinky jen malé části těchto vláken.

Je proto velkým omylem domnívat se, že zrozením začíná úplně nový život, že je tedy dítě »nevinné«* a že všechny životní události se mají přičíst jen současnému krátkému pozemskému životu. Kdyby tomu tak skutečně bylo, musely by samozřejmě spadat příčiny, následky i zpětné účinky do rozpětí jednoho pozemského života, má-li být zachována spravedlnost.

Odvraťte se od tohoto omylu. Pak rychle odhalíte ve všech událostech dnes tak často postrádanou logiku a spravedlnost!

Mnozí lidé se přitom uleknou a budou se obávat zpětných účinků, které na ně podle těchto zákonů z dřívějška ještě čekají.

Takové starosti jsou však zbytečné pro ty, kteří to s dobrým chtěním myslí vážně; neboť v samočinně působících zákonech je zároveň bezpečná záruka milosti a odpuštění!

Trvalým usilováním o dobré chtění se ihned vytyčí mezník, jímž jednou musí skončit řetěz zlých zpětných účinků. Kromě toho však zde dojde k uplatnění ještě jiný proces nesmírné ceny:

Díky trvalému dobrému chtění ve všem myšlení a jednání proudí ve zpětném účinku ze stejnorodého zdroje síly stálá posila, takže se dobro v člověku samém stále více upevňuje, vystupuje z něj a následně i zformuje jeho jemnohmotné okolí. To ho pak obklopí jako ochranný obal, podobně jako zeměkouli chrání vrstva vzduchu.

Vracejí-li se pak z dřívějška k takovému člověku zlé zpětné účinky k odpykání, odrazí se od čistoty jeho okolí nebo obalu, a jsou tak od něj odvráceny.

Vniknou-li však přesto do tohoto obalu, pak se zlá záření buď ihned rozloží, nebo alespoň značně zeslabí. Škodlivý účinek tak vůbec nenastane, nebo k němu dojde jen ve zcela nepatrné míře. Kromě toho je změněné vlastní nitro člověka, k němuž směřují zpětné proudy, díky trvalému úsilí o dobré chtění mnohem jemnější a lehčí, takže již není stejného druhu s větší hustotou nepříznivých či nízkých proudů. Podobně jako když radiotelegrafický přijímací aparát není vyladěn na stejnou vlnovou délku jako aparát vysílací.

V přirozeném důsledku pak nemohou jinorodé hutnější proudy pevně zakotvit a projdou kolem beze škody, odčiněny bezděčně provedeným symbolickým jednáním, o jehož druzích promluvím ještě později.

Proto neprodleně k dílu! Stvořitel vám ve stvoření vložil všechno do rukou. Využijte času! Každý okamžik skrývá pro vás zkázu nebo užitek!